Bude muset Facebook, Google či Seznam.cz platit online médiím za to, že šíří odkazy na jejich články? Začnou online služby preventivně kontrolovat veškerý obsah, který na ně uživatelé nahrávají? A dostanou držitelé autorských práv více peněz?
Právě v těchto dnech se rozhoduje, kterým směrem se bude internet v Evropě ubírat. Kontroverzní reforma autorského práva míří ke své finální podobě. V pátek 18. ledna o její kompromisní podobě jednají zástupci členských států EU, a pokud text projde, otevře se mu cesta ke konečnému potvrzení. Zbývá tedy už jen několik málo příležitostí, jak ještě lze navrhovanou normu změnit.
Návrh Směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu se od svého premiérového uvedení v roce 2016 výrazně proměnil. Německá europoslankyně za Piráty Julia Reda na svém webu pravidelně publikuje pracovní verze návrhu, takže dnes dost přesně víme, na čem se zástupci evropských institucí na posledních vyjednáváních v prosinci 2018 shodli a o čem ještě budou debatovat.
Aktuální návrh směrnice obsahuje novinky, které nepochybně přinášejí do chaosu v autorských právech v Evropě řadu vylepšení a sjednocují postupy napříč členskými státy. Je v něm ale také několik vysoce kontroverzních paragrafů, o které se přes dva roky vedou líté lobbistické bitvy.
Článek 11: co je „nepodstatný úryvek“?
Jedním z nich je článek 11, který vydavatelům médií přiznává výlučné právo rozhodovat o tom, kde a za jakých podmínek se jejich obsah online zobrazí (právnicky řečeno jde o tzv. právo na rozmnožování a na sdělování děl veřejnosti podle článků 2 a 3 směrnice 2001/29/ES). Zjednodušeně řečeno jde o to, že vydavatelé by mohli vyžadovat za zveřejňování částí svých textů na internetu například licenční poplatky.
Nejde o to, že by někdo přebíral celé články, v tomto ohledu platí autorské právo i na internetu samozřejmě už dnes. Ustanovení je namířeno proti velkým agregátorům obsahu, jako jsou vyhledávače (primárně Google) nebo sociální sítě (primárně Facebook). Vydavatelům je trnem v oku, že tyto služby vydělávají na sdílení úryvků z médií (například ve formě výsledku vyhledávání nebo sdílení části článku na sociální síti) a nic za to neplatí (pokud jako protihodnotu nepočítáte přiváděnou návštěvnost). Média obecně přitom nejsou v dobré finanční formě a nové příjmy hledají, kde se dá.
Přes veškeré námitky odpůrců je konečná podoba článku 11 až na několik detailů dojednaná. Oproti dřívějším návrhům v něm je výslovně zakotveno, že se práva vydavatelů netýkají soukromého nebo nekomerčního využití individuálními uživateli a copyrightová ochrana se netýká ani prostého hyperlinkového odkazování. Jedna ze zásadních obav kritiků původního návrhu tak padla.
Sporný zatím zůstává návrh Rady EU, aby se autorská práva vydavatelů netýkala používání „nepodstatných částí tiskových publikací“. Na tom, jak se určuje „nepodstatnost“ úryvku, se zatím zástupci Komise, Parlamentu a Rady neshodli. Jde přitom o zásadní detail: pokud by „nepodstatným úryvkem“ bylo například několik vět, nemuselo by se na současné praxi v podstatě nic měnit. Pokud by ale zvítězil názor, že jde maximálně o několik jednotlivých slov, znamenalo by to radikální změnu. Rada se z toho snaží vybruslit tím, že navrhuje, aby si míru mohly určovat samy jednotlivé státy. To ale na druhou stranu odporuje účelu celé směrnice, která podle původního záměru měla autorské právo v EU co nejvíce sjednotit.
K dalším změnám v aktuální podobě směrnice patří například omezení platnosti na vydavatele, kteří sídlí v některém členském státu EU. Anebo také návrh na zkrácení doby, po kterou mají práva vydavatelů platit. Původní návrh Komise počítal s 20 lety od vydání článku, europoslanci navrhli, aby to bylo jen 5 let, a Rada přišla s tím, že postačuje jeden rok. Ani na tomto ustanovení se ale zatím zástupci evropských institucí neshodli a čeká je další vyjednávání o kompromisu. Zajímavé je, že shoda nepanuje ani u odstavců, které přiznávají podíl na případných nových příjmech autorům, kteří se na článcích podíleli (novinářům, fotografům atd.). Odměna pro autory se tak také ještě bude v tzv. trialogu projednávat.
Provozovatelé online služeb každopádně avizují, že za odkazy, které médiím přinášejí návštěvnost, příliš platit nehodlají. Na svém twitterovém účtu se k tomu vyjádřil i majitel portálu (a vyhledávače) Seznam.cz Ivo Lukačovič. „Pokud bude i jen titulek článku chráněný autorským právem, nebudou ve vyhledávačích žádné odkazy na stránky médií. Žádná daň z odkazu nebude,“ napsal. „Pokud článek 11 projde včetně nemožnosti tato práva neuplatňovat, budou mít vydavatelé jedinou možnost, jak být ve výsledcích vyhledávání: zaplatit si reklamu,“ dodal Lukačovič. Na to, že vydavatelé podle směrnice nemají mít možnost se práva k úryvkům vzdát, upozorňuje také Google. Nezcizitelnost práv se v jednom z pracovních návrhů textu skutečně objevila, v jeho nejaktuálnější podobě se ale nevyskytuje.
Jaká bude konečná podoba textu, se samozřejmě teprve uvidí. Nedá se ale čekat, že by se na velmi těžko dojednávaném kompromisu ještě něco zásadního měnilo. Jinou otázkou je, jak budou případná nová práva vydavatelů případně fungovat v praxi. Známé příklady Německa a Španělska ukazují, že v symbiotickém vztahu online služeb, které distribuují odkazy k uživatelům, a médií, která obsah vytvářejí, tahají za delší konec lana spíše distributoři.
Článek 13: filtrování bez filtrů
Ještě kontroverznějším bodem než práva vydavatelů je v návrhu směrnice „kladivo na pirátský obsah“ – článek 13. Také ten se za uplynulé více než dva roky změnil k nepoznání. Ani tak to nemá jednoduché, snaží se totiž o něco v podstatě nemožného: zavést povinné preventivní filtrování obsahu, které (aspoň navenek) filtrováním není.
Článek 13 má zajistit, aby se online službami, které umožňují lidem nahrávat na internet vlastní obsah, nešířila pirátská (rozuměj autorským právem chráněná) díla. Postarat se o to mají – ve spolupráci s držiteli práv – provozovatelé služeb na online sdílení obsahu (online content sharing service providers). Těmi mají být podle definice služby, jejichž „hlavním nebo jedním z hlavních účelů je, že umožňují uživatelům nahrávat a sdílet velké množství děl chráněných autorský právem, které třídí a propagují s cílem vytváření zisku“. Co konkrétně se dá považovat za „velké množství děl“, ale zatím není jasné a Komise to má později vysvětlit v recitálu.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Lupa.cz