Roman Imielski je editorem předních polských seriózních novin Gazeta Wyborcza s prodejností okolo 110 000 výtisků a stránek Wyborcza.pl, které mají přes 170 000 placených odběratelů.
Dříve působil jako zahraniční redaktor, specializující se na problematiku Evropské unie a transatlantické vztahy. Je autorem mnoha dokumentů o ruských, ukrajinských, běloruských a amerických otázkách a také televizním a rozhlasovým komentátorem politické situace na polské scéně.
Ve svém vystoupení na dubnové konferenci Internet Advertising Forum 2019 popisoval, jak placený obsah na webu jeho deníku funguje. Při té příležitosti jsme mu položili několik otázek.
V čem v současnosti vidíte hlavní výhody paywallu?
Když to stáhnu na Gazetu Wyborczu, tak po zavedení plošného paywallu začal online generovat 20 procent našich příjmů. Momentálně to už bude dokonce o něco více, neboť stále rosteme. Aktuálně pracujeme také na změnách naší nabídky.
Chtěl bych ale zdůraznit, že to zdaleka není jen o penězích. Druhým nejdůležitějším aspektem paywallu je narovnání vztahu mezi novináři a publikem. Paywall je prostředkem, který umožňuje vidět, jak jsou lidé ochotní platit za kvalitní novinařinu. Upozorňuje také na to, že by lidé měli platit za kvalitní novinařinu také na internetu.
Třetím klíčovým aspektem je jednoduchý mechanismus: když zaplatíte za kvalitní novinářskou práci, příště takové kvalitní novinářské práce dostanete více. Lidé musí pochopit, že kvalitní žurnalistika vzniká jen tam, kde je také kvalitně ohodnocena. Obzvlášť do očí bijící je to v současné éře Facebooku, Googlu, Instagramu a fake news.
Takže si myslíte, že model obsahu zdarma a kvalitní novinářská práce se ve skutečnosti vylučují?
Myslím, že toto spojení absolutně není možné. Tedy, existuje několik málo výjimek, které se týkají vesměs netržního prostředí, kdy je novinařina financována, nebo dotována státem, nebo kde za mediálními domy stojí nějaký velký privátní investor. Zde se ovšem pochopitelně zase dostáváme do pasti, protože komfort svobodné tvorby vyměňujeme za nezávislost. Jako příklad bych uvedl třeba váš český mediální trh, rozhodně například není normální a správné, aby společnost vašeho premiéra ovládala jeden z největších českých mediálních domů. To je prostě šílené a nejde přitom o jediný takový případ. Peníze umožňují novinařině nezávislost.
Jaký druh obsahu byste doporučil ostatním médiím zamykat?
Doporučil bych zamknout veškerý obsah. Tak to ostatně děláme i my. Občas odemykáme konkrétní články, ale děje se tak jen ve dvou případech. Zaprvé v okamžicích, kdy máme exkluzivně nějakou informaci, která by mohla být užitečná velkému množství lidí a není ji možné nalézt na jiné platformě. Může jít například o plánovaný velký protest učitelů. Druhý případ je situace, kdy máme nějaký obsah, který je významný z našeho pohledu, a chceme, aby se k němu dostalo co nejvíce čtenářů. Hovořím zde o situaci, kdy nejde jen o primární informaci, ale o celý článek, neboť každý čtenář vidí před paywallem 10 % každého článku (titulek, perex a první odstavec).
Před sedmi lety jsme byli součástí systému Piano Media, v jeho rámci jsme měli zamčenou jen menší část obsahu – týdeníky a specializované magazíny. Museli jsme tento model ukončit, protože se ukázal jako velmi neefektivní. Nyní máme po vzoru The New York Times uzamčený veškerý obsah a funguje to mnohem lépe.
Mimochodem, je velmi zajímavé, jak se od té doby změnilo prostředí. Na začátku v otázce placení za obsah na internetu všichni tápali, hodně se experimentovalo, ale nikdo se moc nechtěl dělit o své poznatky a sdílet úspěšné byznys modely. Dnes vydavatelé v tomto směru fungují mnohem více jako jeden velký tým. My jsme například členy evropské organizace LINA (Leading European Newspaper Alliance), v jejímž rámci se pořádají celé stáže novinářů v cizích redakcích a poznatky se mnohem více sdílejí. Všichni si mnohem více uvědomují, že jsme na jedné lodi.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Lupa.cz.